úterý 16. června 2015

Wall || 1. kapitola

Hoja! Mám tady pro vás první přepracovanou kapitolu k povídce Wall.
Saichi
***


Volně utíkám po louce – počkat. Louce? Vevnitř není louka! Takže jsem venku! To je tak vzrušující! Rozběhnu se k lesu, když tím lesem konečně proběhnu, dostanu se na volné prostranství. Je tu krásně. Velmi. Tady bych chtěla navěky žít. Ale nemohu. Vysvléknu se z oblečení a vstoupím do jezera na tomto prostranství.  Je úžasně ledové. Ale v těchto horkých dnech mi to jen prospívá. Řádím jako malá, jsem utržená z řetězů. Tohle se jen tak nezažije, ne teď. Toto je svoboda. Řádím takhle docela dlouho. Ve vodě jsem jako doma. Cítím to tam. Když konečně vylezu ven, prostřu si oblečení do trávy a prostě se klidně opaluji. Jako bych to dělala každý den. I když to není pravda, že?
Obleču se až dlouhou dobu poté co jsem si poprvé lehla, nejspíše jsem usnula. Poté to poprvé uslyším, křik. Dětský křik až moc nápadně podobný Alexejovému. Pak mi to dojde. To není jen nápadně podobné, je to něco víc. Je stejný.
Zaposlouchám se, odkud křik vychází a rozeběhnu se tím směrem. Hluk z křiku mého malého bratříčka mě vede do lesa na druhé straně. Je jiný než ten, kterým jsem vyběhla. Neměla jsem moc času přemýšlet, protože jsem doběhla k malému paloučku. Alexej tam jen tak seděl uprostřed a objímal si nohy. To nebylo dobré. Byla mu zima? Ne, byl to strach.
Naštěstí si mě nevšimnul. Zatím. Proto to obejdu tak, abych mu viděla do obličeje. Teprve teď mě vidí a dokonce i slyší. Opatrně mu potichu zamávám a on pokývá hlavou. Je to bezpečné, doufám.
Vystoupím ze stínu, i když mám docela špatný pocit. Až teď, když jsem blíže, si všimnu, že je zraněný. Zapomenu na pochybnosti a rozeběhnu se k němu. Stůj co stůj mu musím pomoct. Opatrně mu sundám zakrvácenou košili a překvapivě vyjeknu. Má obrovskou ránu na zádech. Táhne se od jednoho ramene k druhému boku. Přes celá záda. Je to rána vytvořená mečem nebo nožem, hnus, ale ne smrtelný. Štěstí, že jsem chodila do zdravotnického kurzu. Roztrhám mu košili na pruhy a začnu omotávat jeho záda látkou. Krev mu už moc neteče, což je zvláštní na tak velkou ránu. Kolik ztratil krve? Litr? Dva? Nevím, doufám, že ne moc. Ale vím jediné, ten kdo to udělal, za to zaplatí, a dost.
Teprve potom co je v bezpečí a záda má pořádně omotané mi adrenalin opouští tělo a uvědomuji si svou strašlivou chybu. Ten, kdo mu to udělal, ho nezabil, nechal ho tady a čekal, že ho najdu – to vysvětluje, proč mu už neteče krev – něco mu dal. Ten člověk šel po mně. Proto Alexej ještě žije, potřeboval ho živého.
Trhnutím se otočím a spatřím za mnou postavu, která se zle usmívá.
Byla to past. A perfektně mu vyšla.
Poslední věc co v životě uvidím a uslyším, bude toto? – zbraň, která míří na mou hlavu a zvuk, kdy stisknul spoušť.
Potom se s trhnutím probouzím.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nezapomeňte nám napsat, jak se vám článek líbil a nechat odkaz na svůj blog :)