čtvrtek 18. června 2015

Wall || 2. kapitola

A je tady ihned vzápětí další díl Wall.
Moriko by mohla popsat, co mi trvalo tak dlouho, že?
Saichi
***




Pomalu vstanu, cítím, že jsem celá zpocená. Nesnáším noční můry. Myslím, že už je ráno, ale když se podívám z okna, je ještě tma. Na budíku mi svítí dvě hodiny ráno. To je dost brzo. Proto si znovu lehnu do postele a snažím se asi tak deset minut usnout. Bohužel jako vždy se mi to nedaří. Takže vstanu a jdu se podívat z okna, při tom zakopnu o spadlou peřinu - samozřejmě spadnu rovnou na nůžky, které tam leží už dlouhou dobu. Z kolene mi začal stékat pramínek krve. Potom to ošetřím. Když se konečně dostanu k tomu oknu, nikdo nikde není. Nedivím se, když jsou teprve dvě hodiny ráno. Pokrčím ramena a scházím ze schodů, abych si to koleno ošetřila. Přitom málem uklouznu na schodech, ale ustojím to. Naštěstí.
 Z lékárničky v koupelně vytáhnu dezinfekci a náplast. Tu dezinfekci nemám ráda, ona totiž štípe. Fňuk. Po této "operaci" si nalepím náplast a jdu se podívat na Ala, mého malého bratříčka. Ještě spí, máme dnes svátek a stejně je moc brzy, i kdyby škola byla.
 "Ááá.," zívnu, konečně se mi chce spát. Když se dostanu do postele, je už skoro půl čtvrté. Usnu dříve, než řeknu teď. - Mohla jsem tušit, co mě ráno probudí.
 "Vstávej, rychle Roz, vstávej. Je nový den," vříská mi do ucha Alexej a chce mě nejspíše zabít.
 "Nech toho, nebo mě zabiješ!" okřiknu ho, ale se smíchem. Sleze ze mě a já si sednu.
 "Tak dělej Roz!" vykřikne. Na to, že mu je šest křičí parádně. Rodiče nám před více než rokem umřeli na autonehodu. Díky vlády máme dost peněz na živobytí, ale já stejně ráda chodím do práce.
 Na snídani si dáme to co většinou - chlebe se sýrem nebo s marmeládou. Nebo spíše já se sýrem a Alexej s marmeládou. Když všecko sníme, Alexej vstane a začne sklízet ze stolu. To je mi ale novinka!
 "Ehm… Ale? Je ti dobře?" začnu do něj rýpat.
"Docela ano Roz. Děje se něco?" odzbrojuje mě tím jeho krásným úsměvem. Ten něco chystá, na to mám nos!
 "Jen, že děláš to, co normálně - tedy nikdy - neděláš," zabrblám a on se znovu usměje.
 "Jestli ti to připadá divné, tak toho nechám jako vždy a nechám to na mé milované sestřičce, tedy na tobě," odpoví mi ladně s nevinným výrazem ve tváři.
 "Ne, ne. Jen pokračuj, na to se rychle zvyká," popoženu ho a rozvalím se na židli. Hlavou se mi výři myšlenky o dnešku - co budeme dělat?
 Takže, nejprve musíme nakoupit, dochází nám marmeláda - což je vážně, ale vážně špatný.  Pak jak se vrátíme, přesvědčím Alexeje, že dělat úkoly je dobrý nápad - ať nedopadne tak jak já. A zatímco si bude dělat úkoly si uklidím - asi si to zase nebude chtít vyměnit. Po úklidu a úkolech bude obídek a poté hurá za Gal, tak s nimi chvíli poblbnu a poletím do práce. Alexej bude mít za chvíli narozeniny a já ještě nemám dárek.
 "Sestři.," zatřepe se mnou Alexej a já se probudím ze svého zamyšlení.
 "Stalo se něco Ale?“ optám se ho a on přikývne a ukáže do kuchyně. Nakouknu a zjistím, že nám praskla voda - sakra.
 "zavolám opraváře. Ty zatím nachystej věci na nákup." rozkážu mu, a když odchází, ještě ho zastavím.
 "Jo a zavolej Gal, odkdy má volno." při dodatku se usmál - tedy rozzářil se jako vánoční stromeček. On ji obdivuje.
 "dobrý den, praskla nám v kuchyni voda.. ano... ano.. dům 31, správně. Počkám," zjišťuje, jestli je někdo volný. Sluchátko za chvíli ožívá a já zjišťuji, že tu musím hodinu počkat. Kývnu na to - co jiného mi zbývá?
 "Ale?" zavolám a otočím se, on tam jen stojí a pozoruje mě.
 "Gal může za hodinu a půl. Co opravář?" zeptá se mě a je těžko uvěřit, že mu je teprve šest. Vypadá na staršího. To ta nehoda ho změnila. Bohužel, bohudík.
 "Máme hodinu. Zatím zajdu na nákup," on přikývne.
 "Já si uklidím a udělám úkoly," přikývne a já zvednu obě obočí. On si udělá úkoly a já ho nemusím ani poprosit? No, pořád je pečlivější než já ve škole.
 Asi za půl hodiny se vracím domů z nákupu a začnu alespoň něco uklízet. V kuchyni je asi 5 centimetru vody, naštěstí nám už přívod vody vypli. Za dalších třicet minut se ozve zvonek. Vyskočím a jdu otevřít dveře.
 "Holá paní, tedy slečno. Prý vám praskla voda," usměje se a já ho hned poznávám.
 "Ano, tudy pane Opraváři" řeknu s ironií a on mě následuje. Když uvidí co se stalo, řekne, že to bude rychlovka. A měl pravdu, za dvacet minut za ním zavírám dveře. Alexej se ještě neozval a tak vycházím nahoru po schodech. Zaklepu. Nic. Otevřu tedy dveře do jeho pokoje bez vyzvání.

 Spí v posteli. Uklizeno. Úkoly ani nezačal.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nezapomeňte nám napsat, jak se vám článek líbil a nechat odkaz na svůj blog :)