neděle 28. června 2015

Wall || 3. kapitola



Na rtech mi hraje škodolibý úsměv. On spí. Pomsta.
Potichu slezu dolů ze schodů a naplním si kýbl studenou vodou. Když se po chvíli přenesu s kýblem nahoru. Bodne mě u srdce.
Už se probudil. Sakra.
"Nechtěl sis udělat úkoly?" zeptám se sladce a on se na mě usměje a podrbe se za hlavou.
A jo. Nějak se mi chtělo spát. Omlouvám se," zasměje se.
"Nevadí, můžeš si je udělat zítra, teď se převleč a jdeme ven," hned jak to řeknu si vzpomene na Gal.
"Opravář už tu byl? Spravil to? Kolik to stálo?" vyhrkl na mě rychle tolik otázek.
"Ano, už tady byl. Spravil to rychle. A nic to nestálo, neboť přišel Josef Galski, znal rodiče," řeknu mu a pokynu rukou, ať si pospíší.
"Šup ven postele!" vykřiknu a otočím se, on si ale toho kýble musel všimnout co?
"Co to je?" zeptá se a zvedne obočí.
"Přeci kýbl," chytím ho za slovo a mrknu. Vynesu kýbl s pokoje a nechám Alexeje samotného. Zatím se musím nějak zbavit té vody. Když vylívám vodu, zamyslím se.
Ach jo. Tolik se změnil. Vůbec se nechová na svůj věk, za to může ta nehoda. Má se chovat jako normální malé šestileté dítě, ale on ne. Vzpomenu si na zařazovací test. Podle něj je to "inteligentní génius". Stejně jako já. Možná je dobré přidat, že to je dáno geneticky, asi.
"Roz! Jdeme! Nechceme přijít pozdě, no ne?" zeptá se mě a já mu na to přikývnu. Otevře dveře a skočí ze schodů, naštěstí je jich jen pět. Zamykám vchodové dveře.
"Počkáš na mě, nebo ne?" zeptám se ho a on se zarazí, jako by na mě zapomněl.
"Ty jdeš taky?" odpoví na to nevinně a já se škodolibě usměji.
¨"Ne Sherlocku."
"Cesta trvá dlouho a my nechceme přijít pozdě, že?" nutí mě dál vymýšlet odpovědi.
"To sice ne, ale nemusíme tam vtrhnout se slovy: jdeme pozdě, že?" mrknu na něj a on přestane s výslechem - konečně.
Jdeme bok po boku a zdravíme kolemjdoucí. Skoro všichni se známe jménem, nebo alespoň v téhle té části. Alexej si všimne stařenky, která nese nákup, ihned zamíří k ní. Tiše ho následuji.
"Dobrý den paní. Můžeme vám nějak pomoci?" zeptá se stařenky Alexej.
"To budete zlatí děti. Jsem na to už stará a manžela už nemám." vyzpovídá se nám.
"My vám rádi pomůžeme." usměji se na ni a ona mi úsměv oplácí. Alexej jí rád vezme tašky a předá mi je. On sám pak nabídne paní rámě.
"Tudy děti." ukáže nám prstem a já se alespoň trochu zaraduje, že cesta vede taky ke Gal.

*

Než se zastavíme před domovními dveřmi domu, ve kterém Gal bydlí, máme malé zpoždění.
"Chceš zazvonit?" pobídnu se Ala a on přikývne. Zrovna když natáhne ruku, dveře se rázem otevřou. Jak to vypadá, byli jsme očekáváni. Ve dveřích nestojí nikdo jiný než Galina Palichev, má nejlepší kamarádka a Alova hrdinka. Hned se jí vrhne do náruče a začne se smát. Smích je nakažlivý a na závěr se všichni řehtáme jako malá děcka. Kolemjdoucí se zastavují a kroutí nad námi hlavou. V té době jsme ale ještě nevěděli, že nás někdo z nedalekého lesa - tak abychom ho nemohli zahlédnout - sleduje.
"Máte zpoždění." sjede nás pohledem Gal. Vyměním si s Alexejem pohled a zatváříme se nevině.
"Pomáhali jsme jedné staré paní s nákupem." ohradí se Al a já horlivě přikyvuji, i když vím. Že Gal nám určitě věří.
"No tak už pojďte dovnitř." odpoví na to a otevře nám dveře tak, abychom mohli vejít.
"Za chvíli musíme jít do práce. Na půl hodiny se ale stavit můžu." kývnu na Ala, ale ten už je vevnitř a zdraví paní Palichev a jejího manžela.
"Děje se něco?" zeptá se mě opatrně Gal.
"Noční můra, zase." odvětím ji na to. Vdychne.
"Pojďme už dovnitř."

*
O hodinu později už sedím za počítačem a snažím se pracovat. Miluji svoji práci v komunikačním centru. Zazvoní mi telefon a vytrhne mě z myšlenek. Chce mě vidět šéfka - a sakra.
Směle zaklepu na dveře a hlas mi napoví, že jsem očekávána.
"Chtěla jste mě vidět?" optám se opatrně ženy, která stojí u okna.
"Sedni si." odvětí neutrálně a otočí se. Není naštvaná, díky bohu. Sednu si opatrně do křesla a chvíli na sebe jenom tak koukáme. Nadechne se a spustí.
"Dnes nás opustila tvoje nadřízená Sofia Galski. Nevyhodili jsme ji, odešla sama. Když jsem se jí zeptala proč, odpověděla mi jen, že je na to už stará. Myslím, že ji schází tvá matka. Byli jako sestry, když se nad tím tak zamyslím."
"Aha," řeknu opatrně a osmělím se ještě na jednu otázku. "A co to má co dočinění se mnou?" Jestli Sofia odešla, můžou mě propustit, anebo....blbost.
"Zeptala jsem se ji taky, koho chce, abych tam místo ní dosadila," pokračuje tajemně. Blbost...
"Odpověděla mi jen tři slova, poté odešla, víš co to byl za slova?" zeptá se mě a já pokrčím rameny.
"Koho tam chcete?" hádám.
"Dosaď tam Rozalinu," odvětila na to a mě spadla pusa na bod mrazu.
"A?" pobídnu ji, aby pokračovala.
"A ano. Jsi povýšená. Vyšší plat nižší náročnost práce. Co na to říkáš?" zeptá se mě a její tvář se rozjasní.
"To je bomba, tedy… ehm… děkuji mnohokrát," uculím se na ni.
"Tak," řekne a vstane z křesla. "Přestěhuj si věci do svoji nové kanceláře."
"Ehm… děkuji," řeknu a odcházím.

*

No to je bomba! Mám vlastní kancelář! Tomu nejde uvěřit. Co na to řekne Alexej? Nadechnu se a otevřu dveře svojí nové kanceláře. A uvidím na stole dárek. Ne, to není dárek. To je mega velká krabice! Obejdu tedy stůl a sednu si na stokrát pohodlnější židli, než jsem měla předtím. Hm… na to se rychle zvyká. Zrovna chci tu "krabičku" otevřít, když někdo otevře dveře. Gal.
"Sofia, mám pro tebe ty papíry, cos po mě předevčírem chtěla. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho," řekne a ani se na mě nepodívá. Usměji se. Položí ty papíry na stůl a vzhlédne. Konečně.
"Co… co… co… co tady děláš!?" vykřikne zděšeně Galina Palichev.
"Povýšili mě," ozvu se radostí a doufám, že mi nezávidí.
"NO TO JE HUSTÝ, počkat… oni vyhodili Sofii?" zeptá se zaraženě a já vrtím hlavou.
"Ehm… ne. Ona prostě odešla," pokrčím rameny. Gal se vzpamatuje a začne mi gratulovat. Chce se nahnout přes stůl, aby mě objala, a všimne si té "krabičky". Změří si ji nedůvěřivě a zeptá se mě: "Co to je?" s těmito slovy na to ještě ukáže svým dlouhým ukazováčkem.
"Přece dáreček," chytnu ji za slovo a sladce odvětím.
"Dáreček? Spíše krabice," odsekne na to.
"No což," mávnu rukou a čekám, co bude dál.
"A co v tom "dárečku" jak říkáš je?" optá se mě opatrně a já se usměji.
"Víš, zrovna jsem se chtěla kouknout, když mi někdo vletěl do kanceláře. Nevíš o tom něco?" ona na to jen mávne rukou, aby naznačila gesto prohry.
"No tak na co čekáš? Rozbal to, ne?" pobídne mě a já se na to vrhnu.
"Laptop?" zírá na tu tenkou věc nedůvěřivě. Stejně nedůvěřivě jak na tu krabici předtím. Zvednu ho a položím na stůl. Teprve teď si všimnu dopisu přilepeného ke vnitřní straně krabice.

Milá Rozalino,
Doufám, že tě tento dopis nemine. Líbí se ti nové místo? Jsi asi překvapená, co? Ten laptop ber jako gratulaci k povýšení. A myslím, že už tam máš od někoho zprávu. Jestli se nepletu.
Víš, jsi velmi podobná své matce. Byla jako ty a to nejen vzhledově. Docela moc mi chybí, i Josefovi. Mimochodem tě taky pozdravuje. Máš si to tam užívat.
Ještě ti chci říct, abys dávala pozor na Alexeje - je to bystrý mladý muž, i když mu je jen šest. A na sebe samozřejmě také. Vaše rodina měla vždycky hodně tajemství. A některé jsou pořád skrytá. Tvá matka byla vždy tak tajemná, stejně jako její bratr. - Věděla jsi to? Neukázal se už třináct let. Omlouvám se za něj, ale bylo to pro vaši bezpečnost. Věř mi.
Tvá Sofia Galski.

P. S.: Mnohá tajemství se již brzo odhalí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nezapomeňte nám napsat, jak se vám článek líbil a nechat odkaz na svůj blog :)