sobota 13. června 2015

WALL || prolog



A je to tady, rozhodla jsem se taky začít něco přidávat, když už tu má něco i Moriko, nesmím zůstat pozadu :D
Saichi
***


Píše se rok 2982. A nyní začíná schůze, která může rozhodnout o budoucnosti celého lidstva. Samozřejmě, jak to na velmi důležitých schůzích bývá, nemůžou se dohodnout – už padesát let.
„Něco se ale musí udělat! Tento systém už dlouho nevydrží. Musíme začít jednat. A hned!“ ujal se slova prezident spojených států amerických Wardell Clark.
„A co máme dělat? Nikdo přeci nevěděl, co se stane. Nikdo! Asie to začala před šedesáti lety jako malou válkou mezi Ruskem. Teď je z toho celosvětový dlouhodobý konflikt. To je ten problém.“ Ozval se rázně James Davis z NATO.
„Co začít znovu?“ zašeptal velvyslanec z Evropy, Erich Kirsch - Němec.
„To jsme dělali snad milionkrát. A jak to pokaždé dopadlo? Žádná sláva,“ odbyl ho Clark. Já, jako ředitel OSN jsem přemýšlel. Kirsch to nemyslel tak jak to pochopil Clark. On to možná myslel doslova. Myslel opravdu začít znova? Hm… Technologie na to dávno máme, jen se to musí naplánovat. Na to, že je Němec…
„Ehm…,“ odkašlal jsem si.
„Děje se něco OSN?“ ta jízlivost z toho srčela.
„Ano, něco se děje. Chci podpořit Kirscha, NATO,“ odpověděl jsem stejným tónem. Erich se po mě překvapivě podíval a kývl. Děkoval mi. Asi si nemyslel, že ho někdo pochopí a bude ho podporovat.
„Tak si to poslechneme!“ řekl Wardell a povzdychl, už ho to přestávalo bavit. Kirsch se postavil k řečnickému pultu, nadechl se a začal.
„Jak víte, problém je zdejší systém, který už jaksi nefunguje,“ viděl, jak se Davis nadechl. „Nic si nenamlouvejte. Je to pravda. Ale vrátím se k tématu. Proto mě napadlo a Evropa to podpořila, vytvořit oddělené místo, možná město. Kde začít znovu. Nahradíme lidem vzpomínky, aby zapomněli na válku. Navždy budou odděleni od nás a od našich problémů. A až svět tady přestane existovat – já vím, bude to chvíli ještě trvat, ale ne tak dlouho, jak jsme se učili ve škole – oni budou žít dále. Oni vytrvají. Proto pro ně vytvoříme nový svět. To je můj ná-.“
„To je absurdní A i kdyby, nikdy se to nepovede,“ přerušil ho Davis – kdo jiný? Podívám se na Clarka, povzdychne si.
„Máte snad v NATO lepší nápad?“ zeptal se zaujatě Clark.
„Ne, ještě ne, ale na něco určitě příj-,“ dál se nedostal.
„Na to není čas,“ řekl netrpělivý hlas Clarka. „Hlasujme!“ řekl po chvíli.
„Kdo je pro?“ zeptám se a zvednu ruku, poté ji zvedne i Kirsch. Teď už potřebuje jen jeden hlas. Clark nebo Davis? Nebyl jsem ani moc překvapen, když ruka, která se zvedla, patřila Clarkovi. Neměli jsme čas a NATO by pro nebylo nikdy. Proto ji zvedl, protože si toto uvědomil, domyslím si.
„Kirschu, pokračuj, máš to schválené,“ pokynul jsem mu, usměje se na mě a nadechne se. Je asi dost nervózní.
„Potřebujeme nějaké velké město nebo oblast, kterou bychom použili. Dlouho jsem uvažoval na napadl mě Novosibirsk. Jestli to tedy nevadí,“ zeptal se nás. Nikdo proti nebyl, kromě NATO.
„Novosibirsk? V té zimě? Na Sibiři? A ještě k tomu v Rusku? Co když na to nepřistoupí? Co Čína?“ zhrozil se Davis.
„Proto jsem se setkal s prezidentem Denisem Yeshevskym a on souhlasil, takto je tento problém vyřešen,“ odbyl ho ladně Kirsch. „Takže do toho nového města vložíme něco okolo 1 miliónu lidí. Rozpočet by měl stačit – kvůli paměti, vzpomínky na válku u nich nesmí nikdy existovat.“
„Nová země, nová jména, nová možnost. Prostě navždy odejdou. Začnou znovu. Založí si rodinu. A jejich děti nebudou poznamenané válkou,“ zašeptám.
„Přesně tak,“ odpoví mi kladně Kirsch.
„Co všechno potřebujete? Myslím, že plány už máte, takže jaké lidi potřebujete?“ zeptal se ho Clark.
„Nevím jistě. Architekty, elektrikáře, vědce a co nejvíc. Potřebuju podporu NATO,“ odpověděl velmi vážně. Přímo ho o to požádal.
„Máte na to dvacet let. Jinak se to stornuje,“ vzdychl Clark a upřeně se díval do očí ředitele NATO. James Davis kývl na srozuměnou. Věděl, že je to nutné. Nerad – samozřejmě.
„Ještě něco!“ ozval jsem se, když Clark byl už na odchodu. Tohle jsem musel udělat. Prostě musel.
„Ano Thomasi?“ zeptal se mě Clark
„Za dvacet let, až bude Zeď postavena – a já věřím, že bude – chci být jeden z nich. Půjdu tak dobrovolně a dobrovolně zapomenu na válku,“ název mě zrovna napadl.
„V pořádku. To mi nevadí, hlavní je, že se to vyplatí – doufám,“ řekl mi na to a odešel z místnosti. Davis mu byl v patách. Zbyl jsem tu jen já a Kirsch.
„Tak za dvacet let,“ pozdravil jsem ho a mířil k východu. Něčí ruka se mě ale dotkla a já byl nucen zastaven. Otočil jsem se a byl tam Erich Kirsch.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho.
„Moc moc moc ti děkuji Thomasi. Vím, že bez tebe by to byl jen další vyhozený plán. Proto ti chci něco navrhnout,“ řekl rychle, že jsem mu skoro nerozuměl.
„A to je?“ otázal jsem se.
„Za dvacet let, až bude Zeď dostavena. Chci ti nabídnout možnost, kterou dostaneš jen ty. Možnost, že ti zůstanou své vzpomínky. Nic na tobě nezměníme. Jen tě pošleme do nového místa, kde začneš nový svět. To ti mohu nabídnout,“ řekl potichu a mě se zastavil dech.
„Uvidíme, ale děkuji za nabídku. Za dvacet let se rozhodnu. Budu to mít na paměti,“ odpovím a usměji se na něj. Poté odcházím ze zasedací místnosti. A tímto úkonem schůze skončila.

A já měl na výběr.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nezapomeňte nám napsat, jak se vám článek líbil a nechat odkaz na svůj blog :)