sobota 4. července 2015

Wall || 4. kapitola



A je tady další kapitola k Wall. Co na ni říkáte?
Saichi
*** 
Matčin bratr? To je můj strýc, že? My máme strýce? Tak to je nevídaná novina. Zamyslím se.
„Co se tam píše?“ zeptá se nedočkavě Gal.
„Dopis od Sofie, o povýšení, počítači, matčiným bratru, rodičích,..“ dál se nedostanu.
„Matčin bratr? Váš strýc? Vy máte strýce?“ je překvapená
„To samé se mi zrovna honilo hlavou, jak to mám pak vědět?“ ohradím se proti své nevědomosti. Pokrčí rameny a odejde, musí přeci taky pracovat.
Rozhodnu se vytáhnout z krabice laptop a připojit ho k nabíječce. Zapnu ho. Překvapivě funguje. Než se načte, přečtu si znovu začátek dopisu. Mám už email? Od koho asi bude? Dozvídám se to z nenadání. Yury Olenev. Kdo to asi je? Jméno mi je povědomé, ale nedokážu si ho přiřadit.
Drahá Rozalino,
Nejspíše mě neznáš, ani bych se tomu nedivil. A nejspíš mě budeš nenávidět, až mě poznáš, ale i přesto mám na tebe prosbu. Potřebuji se s tebou setkat, čím dříve, tím lépe. Co třeba zítra? Jak ti to vyhovuje? Mě je to docela jedno. Mám totiž pro tebe něco, co jsem ti asi měl dát už dávno, ale neměl jsem jaksi odvahu otevírat starou ránu.
Máš mladšího brášku, že? Další génius do rodiny? Člověk geny nezapře. A vůbec, napadlo tě někdy, proč jsi tak geniální? Tvoji rodiče byli….výjmeční – velmi. Více, než si dokážeš představit. Byli taky jiní. Jiní než většina. A těch jiných bylo taky několik. Všichni se to snaží skrývat, jako tvoji rodiče, když se to ale nepodaří, stane se „nehoda“ jako tenkrát. Kvůli tomu jsem se bál přijít i na pohřeb. Celý rok se snažili zabít tvoje rodiče, až se jim to nakonec podařilo.
Prosím, snažně prosím, musíme se sejít. Rád bych tě poznal i tvého bratra. Rád bych poznal další….no, to nic.
Yury Olenev.
P.S.: Zavolej na toto číslo 9-639-445-576
No páni, docela se začínám těšit. I když mě docela zarazila ta poznámka s tím „zabít“. Vždyť to byla nehoda! Rozhodnu se a zavolám mu.
„Dobrý den, tady Yury Olenev, co si přejete?“ ozve se mi ze sluchátka unavěně.
„Eh..dobrý den, ta-„ dál jsem se nedostala, slyšela jsem, jak někdo spadl ze židle.
„Mariso?“ vydechne překvapeně jméno mojí matky. Co..?
„Eh.. ne, tady je Rozalina, její dcera, pane Olenev,“ opravím ho.
„Ah! Omlouvám se, máš úplně stejný hlas, jako tvoje matka, co si přejete?“ zeptá se po chvíli.
„Posílal jste mi email, že se chcete sejít,“  načnu téma.
„Ano?“ zeptá se a já nevím co odpovědět.
„Kdy vám to vyhovuje, slečno?“ zeptal se, když pochopil, že tápu.
„Ehm…co třeba zítra? Říkal jste, že je to naléhavé…,“
„Perfektní, mohu vás poctít návštěvou, nebo někde v kavárně?“ zeptá se, ale myslím, že na to, co mi chce říct, chce soukromí.
„Budu potěšena, vaší návštěvou, budu vás očekávat okolo 18 hodiny, vyhovuje?“ zeptám se a doslova cítím, jak kýve hlavou.
„Jistě, už se velmi těším, zatím nashle, slečno Roz,“ řekne a ihned pokládá telefon.
*******
Když se konečně můžu plně soustředit na práci, zase mě někdo vyruší. Ať je to Gal. Bohužel ne.
„Co se děje?“ zeptám se a postavím se, když do kanceláře vejde šéfka.
„Nic, pojď, mám schůzi,..a ano, odteďka budeš chodit pravidelně na schůze i se svou asistentkou, která bude nejspíše Galina Palichev, že?“ zeptá se a já přikývnu. Okamžitě se znovu otevírají dveře a vchází Galina.
„Děje se něco?“ zeptá se a já na ni vidím, jak si představuje ten nejhorší scénář. Brzy se toho však ujímá šéfka a uvádí vše na správnou míru.
„Rozalina si tě vybrala jako svoji asistentku, takže teď s ní budeš chodit na schůzky. Tato je jen informativní, na poznání nových tváří,“ řekne a usměje se. Potom rychlostí blesku vyrazí ven s kanceláře, a my musíme provést rychlochůzi, abychom ji vůbec stačily.
„Ty jsi si mě vybrala?“ zeptá se nevěřícně a já přitakám.
„Koho jiného?“ otázám se jí, ale nedostanu odpověď.
„Co si tam vy dvě šuškáte?“ zeptá se nás za pochodu šéfka, jak to může slyšet?
„Nic…“ vyhrkneme obě zároveň.
*******
O necelé dvě hodiny sedím zpátky na svém místě. Galina se zrovna stěhuje ke stolu, který se nachází v kanceláři. Jako moje asistentka mi musí být vždy po ruce. Na tu schůzi jsem opravdu vůbec nemusela, opravdu jsme se totiž jen představily, jako nové posily a dostaly jsme podklady k práci, na čem pracovala Sofia a co bylo cílem. No což.
Po nějaké době se znovu ozve zaklepání a Gal jde otevřít. Šéfka. Zase.
„Stalo se něco?“ zeptá se, ale ona jen zavrtí hlavou.
„Ještě jste tady? Už můžete jít domů, ne? Zítra je taky den…“ začne mi říkat starostlivě, ale já jen zavrtím hlavou a podívám se na Gal.
„Ráda bych tu dneska byla déle, a zítra pracovala doma, budu mít důležitou návštěvu a potřebuji se připravit, tedy, pokud to nevadí, a Gal mi chce pomoct, ať tu nejsem úplně do půlnoci,“ klidně se usměje.
„Jelikož máš laptop, tak pracovat doma klidně můžeš, ale do práce bys taky mohla někdy chodit,“ prohodí spiklenecky, dříve než začnu namítat, pokračuje.
„A kdo to bude? Nějaký nápadník?“ zeptá se
„Ne, ne, ne, žádný nápadník. Vlastně ho ani neznám, chce se sejít, tak chci vědět, co ode mě chce,“ pokrčím rameny.
„Óóó! A jak se jmenuje? Možná ho znám..“
„Yury Olenev,“ řeknu, začne kývat hlavou, zná ho.
„Jo, Oleneva znám, až moc dobře, dělá šéfa  šéfovi, který šéfuje šéfovi, který šéfuje mě,“ uculí se na mě.
„Takže nobl muž,“ povzdychnu si.
„Jo, tak nějak, vlastně je to více-majitel, nebo co,“ vykulím oči. A jo, když dělá šéfa šéfovi, který šéfuje šéfovi, který šéfuje šéfce, která šéfuje mě. To je složitý.  Koukne se na hodiny a rozloučí se. Už musí jít.
V devět se konečně dohrabu s Gal k ní domů, abych vyzvedla Ala. Zrovna se láduje palačinkami od paní Palichev. Pomalu se k němu přiblížím a zakryji mu oči, vyskočí. Vystrašeně?
„Roz, jsi zpátky? Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptá se, ale nedívá se přitom na mě, ale ZA mě. Gal.
„V práci, jak bylo?“ zeptám se ho.
„Dobře, paní Palichev je hodná a výborná kuchařka,“ zasměje se a já mu konečně uvolní místo.
„Gal! Jak bylo? Byla práce těžká? Proč jste tam byli tak dlouho? Nudila jsi se?“ kdyby Galina nezvedla ruku, otázky by nejspíše pokračovaly dále.
„Ano, měla jsem se dobře, práce byla těžká, ale dala se zvládnout, dlouho jsem tam byla kvůli tvojí ségře, tak na mě si nestěžuj a ne, nenudila jsem se, protože na to jaksi nebyl čas,“ řekne na jeden nádech. Zvedne jedno obočí a Al se zasekne v půlce další otázky a už toho nechá.
„Ale? Už jsi povečeřel? Já se chci dostat domů do teplé postele, víš? A mám taky překvapení, a více než jedno!“ řeknu svůj triumf nakonec. Ale nezabere to.
„Ještě musím dojíst, a překvapení nikam neuteče, je to jako dárek, a dárek nemá nohy,“ odvětí a jde dojídat svoje palačinky.
Pamatuji si doby, které nebyly až tak dávno, kdy by zůstal o hladu jen kdyby dostal dárek. Povzdechnu si. Časy se mění, a my se měníme s ním.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nezapomeňte nám napsat, jak se vám článek líbil a nechat odkaz na svůj blog :)